Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí
1938-1939 I, Jan Benda
Situace českého obyvatelstva, německých antifašistů a židů v pohraničním území
Poměry v německém pohraničí před mnichovskou dohodou z 29. září 1938
Jaro roku 1938 znamenalo vyhrocení rozporů mezi Sudetoněmeckou stranou (SdP) reprezentovanou Konradem Henleinem a československou vládou. SdP si nárokovala právo být jedinou stranou zastupující německé obyvatelstvo ve státě. (Již v listopadu 1937 se Henlein vyznal v dopise adresovaném Hitlerovi, že jeho cílem je začlenění celých českých zemí do Německé říše, tedy rozbití Československa. Od března podle Hitlerových směrnic SdP kladla stále další nesplnitelné požadavky týkající se postavení Němců v ČSR. I dalšími aktivitami se henleinovci vědomě podíleli na Hitlerově negativistické politice vůči republice.
Její radikalismus se projevil i v činnosti tzv. ordnerských formací, které dosáhly v květnu 1938 oficiálního uznání v podobě Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS). Tato organizace, povolená státem k ochraně a udržování pořádku na stranických shromážděních, stála za prvními srážkami v pohraničí. Ordneři, jejichž výcvik probíhal podle vzoru SA a SS, byli také bohatě zásobováni německými zbraněmi.
Konfrontační politika henleinovců se manifestovala nejen v průvodech a demonstracích henleinovců za doprovodu pištců a bubeníků, ale i v tisku a v obyčejných hospodských rvačkách. Začínaly se objevovat individuální incidenty namířené proti Čechům, židům, německým antifašistům, např. bití školáků, rvačky, hádky, vyhrůžky pověšením, rozbíjení oken, či přepady.
S rostoucími akcemi henleinovců tak pohraničí představovalo vřící kotel, ze kterého zatoužili mnozí uniknout.
V německém příhraničí mimoto vzrůstala antisemitská nálada a izolace židovského obyvatelstva. Centry antisemitských výtržností se staly Cheb, Falknov (Sokolov), Frývaldov (Jeseník), Opava, Krumlov, Čistá. Varnsdorf a Chomutov se dokonce chlubily tím, že byly „očištěny“ od židů.
Židovští obchodníci, živnostníci, či pracovníci ve svobodných povoláních byli bojkotováni. Před obchody stáli henleinovci, kteří zaznamenávali případné nakupující. I Němci, kteří s bojkotem nesouhlasili, podléhali strachu a těmto obchodům, ale i jednotlivcům se vyhýbali. Ti z Němců, kteří odmítali takovéto chování, byli spolu se židy denunciováni. Nemuselo se jednat jen o bojkot tzv. „kamenných obchodů“, ale narušovány byly jakékoliv obchodní vztahy. Např. v Úštěku nesměli němečtí pěstitelé chmele prodávat židovským firmám chmel. V henleinovském časopise – Der Kamerad – vznikla rubrika – Wir teilen mit-,ve které byli plným jménem uváděni Němci a židé, kteří spolu udržovali jakékoliv styky. Bojkot tak mohl být prováděn rychle a důsledně. Ubývala klientela a židovský kapitál se odsouval z pohraničí. Policejní zpráva na základě tohoto ale i dalších symptomů předpokládala, že tímto způsobem budou židovské podniky a obchody zničeny. „Židé budou donuceni území obývané obyvatelstvem německé národnosti opustiti.“
SdP sice zesilovala bojkot židovských podnikatelů zejména v zemědělských oblastech, ale také dělnických konzumů a firmy Baťa, která byla účelově označována za převážně židovský podnik. „Příslušníci strany SdP jsou nabádáni, aby u takovýchto obchodníků žádných nákupů nečinili, a jsou v tomto směru pozorováni.“ Mnozí členové dělnických konzumů proto pod tlakem vystupovali z členství. Během dubna se z těchto prodejen v obci Binsdorf (Bynovec) na Děčínsku odhlásilo 19 osob.
Firmě Baťa byly její reklamní tabule po obcích strhávány a ničeny. Jenom na Žatecku ztratily podnikové pobočky 20 % zákazníků. Na vzniklou situaci reagovali čeští občané nákupem převážně u "vlastních" podnikatelů. Konfrontační politika henleinovců měla i svoji verbální podobu. V žateckých kavárnách byly úmyslně provokativním způsobem zpívány henleinovské písně a voláno „židé a Češi ven“. Na Chomutovsku vyvíjela SdP nátlak na majitele bytů, aby vypověděli české nájemníky. Rovněž několik Němců, kteří nebyli členy SdP, či se v ní odmítli organizovat, bylo v červnu 1938 propuštěno ze zaměstnání. V Bruntále henleinovci přepadli dělnický dům, po obdobné zkušenosti musel být střežen sekretariát KSČ v Šumperku.
V pohraničních oblastech byl také rozšiřován antisemitský časopis Der Stürmer, který podporoval protižidovské aktivity SdP a DTV a skrze vulgární příběhy pěstoval v čtenářích pocit, že židé jsou neštěstím německého národa, ale i důvodem všech pohrom a válečné porážky c roce 1918..
Antisemitismus se projevoval také násilnostmi proti synagogám a obchodům, ale také výhružnými dopisy. Relace židovské náboženské obce v Praze uvádí, že tyto projevy byly systematicky organizovány obdobně jako v Německu.
Komplikovaly se i poměry německých antifašistů – soc. demokratů, komunistů a členů DDFP (také některých katolíků), kteří bránili svobodu a demokracii v prostředí, kde nacistické myšlenky zasáhly drtivou většinu německého obyvatelstva, pro které byli tito antifašisté Volksfeinde (nepřátelé národa), Tschechenknechte (pacholci Čechů) a Judenfreunde (přátelé židů).
Už v druhé polovině třicátých let se konflikty mezi rozdílně smýšlejícími skupinami německého obyvatelstva přenesly z roviny politického soupeření i do dalších oblastí života společnosti, do tisku, do spolkové činnosti a mládežnických organizací. Odpovědí na tento tlak ze strany SdP se staly různé manifestace a projevy, při nichž členové německých antifašistických stran zdůrazňovali společný český i německý odpor k nacismu.
I německá sociálně demokratická strana (DSAP) si vytvořila na začátku třicátých let brannou organizaci Rote Wehr (později označovanou jako Republikanische Wehr), jejímž původním účelem bylo chránit schůze a akce vlastní strany. Na rozdíl od FS vystupovali příslušníci RW v době ohrožení republiky vůči protistátním aktivitám henleinovců, jejich nočním tajným srazům či rozbíjeli jejich veřejné schůze. Společně s Arbeiter-Wehr, polovojenskou organizací KSČ v pohraničí, byla RW připravena po boku armády a Stráže obrany státu bránit republiku. Její příslušníci, z nichž někteří přímo vstoupili do jednotek Stráže obrany státu (SOS), vykonali 3. července 1938 přísahu věrnosti Československé republice a na řadě míst zabezpečovali týl československé armády. V době ohrožení republiky vstupovali do řad RW také komunisté, a to přes zákaz vedení DSAP. Rozložení sil v německém táboře se projevilo při obecních volbách, při nichž SdP obdržela téměř devadesát procent hlasů, DSAP získala necelých 10 %, přesto si v některých venkovských obcích uchovala většinu v zastupitelstvu.
V jarních měsících v důsledku popsané situace v pohraničí začalo docházet k první migrační vlně obyvatelstva, kterou tvořili zejména židé. Večerní České Slovo psalo v této souvislosti v článku „Němci ztrácejí nervy. Po průmyslu odcházejí i zámožné rodiny“ neurčitě o majetných osobách německé národnosti: „Příkladu některých průmyslových podniků, které přeložily svá sídla z krajů, znepokojovaných henleinovskou agitací, následují i někteří jednotlivci. Jde vesměs o zámožné lidi německé národnosti. Jejich domy jsou na prodej. Češi své domovy neopouštějí. Z Karlových Varů se odstěhovalo v poslední době na 70 rodin, mezi nimi i židovské rodiny, které se hodlají vystěhovat z Evropy vůbec. Stěhují se advokáti a lékaři.“
Přes složité poměry v pohraničí nenabyl migrační proud většího rázu. Změny nastaly v souvislosti s počátkem ozbrojených konfliktů v září, kdy vrcholila sudetoněmecká krize. Hitlerův projev 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku,ve kterém hrozil vojenským vpádem do ČSR, vyvolal v henleinovcích pocit, že nejsou v boji osamoceni, na což reagovali útoky proti četnickým služebnám , celnicím, státním úřadům sabotážemi, mnohdy násilím proti Čechům, židům a antifašistickým Němcům. V zápětí po skončení Hitlerovy řeči se formovaly velké průvody henleinovců ve všech velkých městech sudetoněmeckých oblastí. Ze začátku byli demonstranti drženi ordnery v klidu, policie a četnictvo jim nechávaly volnost. ...Výlohy a obydlí židovských, českých a sociálně demokratických obchodníků byly vymláceny. České nápisy byly zaškrtány nebo zamalovány dehtem. Také okna českých škol byla zdemolována. Tyto události se odehrály na všech místech jednotně. V této chvíli demonstrovali svůj kladný postoj k republice jak Republikanische Wehr a Arbeiter Wehr, tak členové DSAP a KSČ při četných místních střetnutích a srážkách s ordnery. (str. 47 - 112)
Excesy byly zaznamenány na 70 místech republiky. Nejznámějšími případy se staly útoky proti četnickým stanicím na Falknovsku (Sokolovsku) v Habersbirku (dnešním Habartově), Schwaderbachu (Bublavě a Gössengrünu (Krajkové). Zatímco v Karlových Varech ordneři vyháněli české rodiny z bytů, ve Františkových Lázních stejný osud potkal emigranty z Německa a Rakouska, kteří byli nuceni nastoupit cestu do československého vnitrozemí. "Schmidtovo komando" v Mariánských Lázních zatýkalo a věznilo antifašisty a mělo značný podíl na protižidovském teroru v oblasti. Na Božím Daru, v Abertamech, Hroznětíně henleinovci vypudili české zaměstnance z poštovních úřadů. V Chebu museli "staří židé Tausigovi lézt po čtyřech jako psi po ulicích za ohromného výskotu nacistů."Někteří sociálně demokratičtí funkcionáři a Češi byli ztlučeni na ulici nebo mimo obec (TepláTrinkseifen úRudná - okr. Falknov/). Docházelo k vytloukání oken českých škol (Jesenice), domů českých úředníků (Teplá), ale i výkladních skříní a rabování židovských obchodů (Karlovy Vary).
Podle následující situační zprávy pokračovaly na severu a severozápadě republiky demonstrace SdP (sudetoněmecké strany), které měly mít ráz připraveného a řízeného povstání. Ordneři byli vyzbrojeni pistolemi a puškami německého původu. "Češi a příslušníci německých aktivistických stran jsou biti a vyhazováni z bytů. Státotvorné živly v pohraničí jsou naprosto nespokojeny s dosavadními bezpečnostními opatřeními a prohlašují, že se uchýlí k svépomoci anebo že opustí pohraniční území." Citovaná relace v tomto bodě reagovala na skutečnost, že bezpečnostní orgány se na základě instrukcí "držely zpátky", neboť zprvu měly zákaz použití zbraní, a nechtěly násilnosti henleinovců rozdmychávat. Nejsložitější situace panovala v Aši, Chebu, Rossbachu (Hranice v Čechách) a Vejprtech. "V úterý dopoledne začaly stávky a přehmaty proti exekutivě v nejostřejší míře. Češi, židé, sociální demokraté a komunisté byli pronásledováni, tlučeni a z části stříleni. V hraničních místech nebo také v místech, kde henleinovci byli zvlášť silní, vyháněli rodiny z jejich obydlí a v místech bezprostředně na hranicích zavlíkali Čechy a sociální demokraty do Německa. Ordneři chodili s páskou s hákovým křížem na rukou a mnohé budovy vyzdobili hákovými kříži," uzavíral svoje hodnocení jeden z informátorů SoPaDe. "
Statistiky hlásily v ranních hodinách 14. září 1938 21 mrtvých, z nichž bylo 9 četníků, 2 čeští civilisté, 1 vojín a 9 příslušníků SdP. Zraněno bylo 75 obyvatel, mezi nimiž bylo 24 Čechů - nevojáků. Zpráva k 30. září 1938 uváděla již 734 osob zavlečených do Německa, mezi kterými byli četníci, finanční stráž, vojáci policisté, ale i úředníci státní správy. Ještě v noci po Hitlerově projevu a následujícího dne začal v důsledku uvedených událostí útěk obyvatelstva do vnitrozemí. Kvůli kvantitativnímu nárůstu uprchlíků a taktéž proměně jejich sociální skladby, zahrnující obyvatelstvo všech sociálních vrstev a národností, je žádoucí hovořit o tzv. druhé migrační vlně. "První emigrace, která začala ve dnech před a během mobilizace, sestávala s výjimkou Chebska a okresů se stanným právem téměř jen z obyvatel různých směrů obávajících se války."
Pokus o puč henlienovcům nevyšel. Reakce vlády byla rázná, vyhlásila stanné právo v 11 pohraničních okresech. "Teprve vyhlášené stanné právo opětovně přineslo jistotu života a majetku, " takto pozitivně hodnotil přijatá exekutivní opatření zpravodaj německé sociální demokracie. Na politické scéně se daly události do pohybu. Konrád Henlein žádal prostřednictvím Karla Hermanna Franka zrušení stanného práva do šesti hodin a převzetí moci členy SdP. Adolfa Hitlera seznámil s nemožností konat plebiscit či přijmout karlovarské požadavky a žádal připojení pohraničí k Německé říši. Po jeho prohlášení v říšském rozhlase došlo k zákazu SdP a vydání zatykače na její vůdce, ti však již byli za hranicemi. Do řad Čechů a antifašistických Němců přinesly tyto události uklidnění a pocit, že se věci ubírají správným směrem. Na druhou stranu Henleinův úprk do říše vyvolal mezi členy SdP hlasitou kritiku. Exekutivní československé orgány začaly projevovat silnou aktivitu, což pomáhalo uklidňovat situaci v pohraničí. "Zbraně musely být odevzdány, u henleinovců byly prováděny domovní prohlídky, mnoho funkcionářů SdP bylo dáno do vazby, hnědé domy vojáci vyklidili a zapečetili. To všechno se podařilo v úzké součinnosti s naší stranou (DSAP - pozn. J.B.)a Republikanische Wehr. Rozpaky u henleinovců byly tak velké, že nejednou nevzali na vědomí návštěvu Chamberleina v Berchtesgadenu. Naše přesvědčení, že teď se všechno vyvíjí správně, bylo tak pevné, že jsme si jenom mohli myslet, že Chamberlein bude Hitlera varovat. Němečtí sociální demokraté viděli v nastalé situaci příležitost k "obratu" v řadách většiny sudetských Němců. V letácích, které masivně rozšiřovali, vyzývali k "míru s našimi slovanskými sousedy". České hraničářské svazy současně vybízeli k porozumění s demokratickými Němci jako důsledný postup vůči již zakázané SdP a jejím přívržencům.
Realita však byla složitější. Z uprchlých členů SdP, kteří dostávali výcvik přímo v Říši, totiž začaly vznikat ilegální teroristické organizace. Oficiální podobu dostaly 17. září 1938, kdy byl vytvořen Sudetetendeutches Freikorps, jehož úkolem bylo provokovat a zneklidňovat celé pohraničí ozbrojenými akcemi, vyvolávat nepokoje, srážky a zajímat rukojmí. Sledovat taktéž propagandistické cíle, neboť měl ukazovat okázalou formou nespokojenost henleinovských Němců se soužitím s Čechy a nutnost připojení pohraničí k Německu jako jediné možné řešení.
Jednotky vedené znalci místního terénu rozvinuli širokou činnost včetně přepadávání pohraničních stráží, obcí, ale i prostých lidí. Docházelo i ke srážkám s československou armádou. SdF zajal jen 23. září 1938 400 komunistů a sociálních demokratů a předal je německé pohraniční stráži. Celková bilance činnosti byla hrozivá. SdF měl na svědomí 110 životů českých lidí, přes 50 těžce zraněných a 2029 odvlečených občanů republiky do Říše.
V důsledku přijetí anglo-francouzských návrhů československou vládou 21. září 1938 došlo k vystupňování útočných akcí v pohraničí. O den později byl obsazen ašský výběžek, část šluknovského a kus území severního Slezska (Osoblažsko, Javornicko. Na zabrání těchto oblastí se podílel i SdF. V ašském výběžku byla dokonce dosazována německá správa. Nacisté hovořili v této souvislosti o Svobodném státu Aš (Freistaat Asch). Naproti tomu radiové zprávy informovaly, že vojsko je všude pánem situace a že nedochází k žádným incidentům.
Československé úřady opouštěly i další místa na severozápadě Čech. Ve čtvrtek 22. září 1938 se exekutiva stáhla z okresů Jáchymov, Kraslice, Cheb a krátce nato i z Karlových Varů. Teprve po třetí hodině odpoledne po jmenování nové vlády město obsadila znovu československá armáda. . "Mezi desátou dopoledne a třetí hodinou odpoledne ovládli město ordneři, kteří obsadili sídlo strany (DSAP - pozn. J.B.) a vyvěsili zde vlajku s hákovým křížem a prováděli zatýkání členů strany..,." charakterizovali situaci němečtí sociální demokraté. Československá správa se totiž dostávala do složité situace, neboť měla potíže s prosazováním vlastní autority. Jak napsal do hlášení jeden loketský úředník: "Jsme jednak ohrožováni osobně a jednak nám každý prohlašuje, že jest již říšskoněmeckým občanem a že nás naprosto neposlechne.
Ztroskotání jednání Chamberlein - Hitler v Bad Godesbergu vedlo k vyhlášení mobilizace 23. září 1938. Nastoupila i řada antifašistů, kteří na rozdíl od navionalistické většiny sudetských Němců, chtěli bránit republiku. Naši lidé, pokud nebyli povinni vojenskou službou, hlásili se ke službě, kopali zákopy, hlásili se dobrovolně u vojska a v bezprostředně ohrožených pohraničních oblastech vykonávali službu se zbraní v ruce společně s policií a vojáky v uniformách Republikanische Wehr.
Ti Němci, kteří neuposlechli mobilizační výzvy a vyhnuli se nástupu vojenské služby, se v mnoha případech rozhodli pro protistátní činnost. 25. září 1938 vláda odmítla godesberské požadavky. Válka byla takříkajíc na spadnutí, ale Velká Británie požádala Itálii o zprostředkování konference, která by přece jenom mohla zajistit nevojenské řešení, do kterého se západním mocnostem nechtělo. V těchto dnech se počítalo s válkou, která byla spojena s různými očekáváními. Všeobecně panoval strach před válkou. Ale Češi a němečtí antifašisté v ní viděli nevyhnutelnou skutečnost a doufali, že následkem války by se Hitler zhroutil. Sudetoněmečtí nacisté si také přáli začátek války, protože si mysleli , že "osvobození" je maličkostí.Když viděli obrovské české válečné přípravy, padala na ně nejistota, co je v pohraničí čeká.
Hitler nařídil 27. září 1938 v 13.00 hod. přesun jednotek Freikorpsu k československým hranicím. Po přijetí mnichovské dohody československou vládou byl vydán rozkaz o jejich postupu na území československého státu, kde se měli zaměřit proti Čechům, židům a antifašistickým Němcům, kteří se již mnohdy cítili ohroženi na životě v prostředí, kde naprostá většina obyvatelstva podporovala politiku SdP. Přiléhavé hodnocení označuje situaci v pohraničí před Mnichovem jako faktický stav občanské války. . Na několika místech došlo k vyhánění obyvatelstva. Mnichov byl pro českou společnost a demokratické síly v německém táboře těžkou ranou.
Mnichovské rozhodnutí - rozsah území a jeho správa
Mnichovská dohoda stanovila obsazení pohraničí po etapách od 1. do 10. října 1938, přičemž v Mnichově byla určena pouze čtyři okupační pásma, jež měla být zabrána do 7. října 1938. Zbývající území převážně německého charakteru (tzv. páté pásmo), měl vymezit mezinárodní výbor, který byl vytvořen ze zástupců mocností a ČSR. Tato oblast měla být obsazena do 10. října 1938. Berlínský výbor, který zasedal od večerních hodin 30. září 1938, měl též označit teritoria, v nichž se mělo provést lidové hlasování.
Hlavní výbor si zřídil tři podvýbory, které měly řešit nejrůznější problémy spjaté s obsazováním pohraničních oblastí. V podvýboru A pro vojenské záležitosti, jenž se měl konkrétně zabývat určením modalit vojenské evakuace a okupce jím určených čtyř zón, zastupoval ČSR generál Husárek. V podvýboru B pro finanční a hospodářské záležitosti hájil zájmy státu vrchní ředitel Národní banky Peroutka. Nejdůležitější byl poslední podvýbor C pro otázky hranic a plebiscitu, kde se stal zástupcem vyslanec Heidrich.
Skrze jednání mezinárodního výboru získalo Německo prostor pro další zisk území blížící se požadavků, obsaženým v godesberském memorandu s jednoznačným cílem, co nejvíc omezit existenci zbytku Československé republiky. Počáteční jednání dávala naději na postup obvyklými diplomatickými metodami, avšak již 3. října 1938 došlo ke změně. Němečtí zástupci vystoupili s kategorickými požadavky a příkazy v duchu směrnice Adolfa Hitlera o bezpodmínečném prosazení strategické hranice Německé říše s Československem. Výbor měl tento požadavek jen potvrdit. Mapa pátého pásma zohledňující výlučně německé požadavky byla předložena zástupcům Francie a Německa. Pokud by nebyla akceptována , pohrozilo Německo vypovězením Mnichovské dohody, což by znamenalo vypuknutí války, kterou si západní mocnosti nepřály, Vyslanci tento požadavek 5. října 1938 uznali.Posléze tak učinily i jejich vlády. Syrového vláda dostala 24 hodin na přijetí berlínského ultimata. Rozhodnutí o stanovení pátého pásma vzala na vědomí..
Zástupci Československa na jednání mezinárodního výboru považovali rozsah požadovaného území za základ nového národnostního problému v Evropě.. Vyslanec Mastný argumentoval tím, že do Německé říše se mělo dostat přes 700 000 Čechů. Expert německé strany ministerský rada Hans Krebs s tím nesouhlasil a tvrdil, že na území připojeném k Německu zůstane asi 350 000 Čechů, tedy recipročně stejně kolik zůstalo Němců v ČSR. Státní tajemník von Weizsäcker v zásadě Krebsova slova potvrzoval. Jeho výpočet vycházel z předpokladu, že při zamýšleném stanovení pátého pásma zůstane v odstoupeném území 465 000 Čechů, z nichž 140 000 mělo patřit do kategorie veřejných zaměstnanců, s jejichž odsunem německá vláda počítala, takže mělo zbývat 325 000 Čechů., což mělo odpovídat síle německého obyvatelstva ve druhé republice.
Páté pásmo bylo dvakrát větší než předcházející a zasáhlo hluboko do vnitrozemí, kde žilo velké množství Čechů. Návrh Československa, aby se stanovilo posle výsledků sčítání lidu v roce 1930 s 2/3 nebo s 3/4 počtem Němců, byl zamítnut. Stanovisko se opíralo o expertizu, podle níž přijetím anglofrancouzských návrhů z 19. září 1938 se republika zavázala odstoupit oblasti, které "mají více než 50 % německých obyvatel. Československé orgány proto považovaly při určování odstupovaného území v rámci pátého pásma za nezbytné vycházet z "nynějšího národnostního stavu". Mnichovská dohoda se totiž v návaznosti na předchozí přijaté anglofrancouzské návrhy uzavírala. Československá připomínka byla proto adekvátní.
Ultimatem došlo k prosazení návrhu na odtržení území s 51 % německých obyvatel dle stavu v roce 1918, tedy na základě sčítání provedeného v roce 1910, které zvýhodňovalo německou stranu, neboť jeho kritériem byla obcovací řeč. Říše tak dostala území, kde nebyl nadpoloviční počet Němců ani před rokem 1918, jako např. v okresech Opava, Bílovec a Zábřeh. Rozsah zabraného území dosáhl takové šíře, že případné plebiscitní území se notně smrsklo. Německá strana na konání lidového hlasování rezignovala. Mezinárodní výbor zrušil jeho provedení 13. října 1938.
Přesto územní požadavky Německa nebyly vyčerpány. 10. listopadu 1938 předložil von Richthofen - předseda podvýboru C - návrh hraniční čáry, který prakticky znamenal VI. okupační pásmo. Jeho součástí se měly stát ryze české obce na Chodsku, Českodubsku a Jílemnicku. Vláda pod pohrůžkou zabrání tohoto území za každé situace, se šestým pásmem souhlasila. Při jednání o korekturách hranic se jasně ukázalo, že německá strana je vedena strategickými, dopravními a hospodářskými požadavky a vychází také vstříc přáním henleinovských Němců. Po ukončení rozhovorů byla podepsána smlouva o hranicích mezi Německem a Československem z 21. listopadu 1938, která potvrzovala ochuzení státu o 28 680 km2 a 3 653 292 lidí. Dohodu doprovázel i závazek amnestie pro obě strany pro ty obyvatele, kteří žádali připojení či ponechání své obce v Německu, či ČSR. Hraniční protokol byl sice podepsán, ale věs s tím nebyla zdaleka ukončena. Svévolné obsazování obcí a další požadavky pokračovaly, po zbylou dobu existence druhé republiky…
Zábor a první týdny - aktivita různých složek proti Čechům, židům a německým antifašistům
Aby byl získán přehled o situaci ve vnitrozemí a po obou stranách demarkační čáry, měli přednostové okresních úřadů podávat nadřízeným orgánům pravidelné týdenní zprávy, ve které mělo být ústřední místo vyhrazeno charakteristice nálady obyvatelstva jak ve vnitrozemí, tak pohraničí. Mimoto mělo být uvedeno hodnocení vztahu obyvatel k civilním a vojenským úřadům, vzájemný poměr různých národností, situace ve školství a hospodářství, zásobování, chování úřadů v obsazených oblastech, zásahy do vlastnických práv, postup ordnerů v území okupovaném Německem. Všechny konkrétní a prokázané činy, kterých se příslušníci této formace proti českému obyvatelstvu a jeho majetku dopustili, měly být oznamovány již od prvního dne okupace. Závěrem se upozorňovalo na skutečnost, že zprávy měly být pravdivé a všestranně ověřené. Specifický zřetel se kladl na českou populaci, nikoliv tedy na německé antifašisty a židy. Přesto i jejich situace byla částečně reflektována.
V listopadu 1938 přišla modifikace v tom směru, že okresní hejtmanové měli podat souhrnné hlášení o průběhu záboru, kde měly být uvedeny všechny "průvodní zjevy a také závady", které bránily "jeho hladkému průběhu". Žádost vycházela z faktu, že "okupace byla již definitivně provedena a nová hraniční čára až na nepatrné výjimky definitivně určena". Zaznamenány měly být pouze nesporné skutečnosti, nikoliv "jen domněnky a nepodepřené úsudky. Tyto relace lze použít s dalším materiálem i pro rekonstrukci pohledu na záborovou a pozáborovou situaci v odstoupeném území, tedy na počátku třetí migrační vlny z pohraničí, které měla opět sví specifika. Tím nejmarkantnějším znakem byla skutečnost, že prchající lidé přicházeli z území nyní již cizího státu.
Obecně doba záboru pohraničí představovala pro Čechy. Židy i německé antifašisty jedno z nejtěžších období během německé okupace. Jásot a nadšení většiny sudetských Němců z připojení k Říši a sejmutí břemene hrozící války doprovázelo pronásledování a teror "nepřátel nového režimu". Svůj zážitek z obsazování území popsal pohnutě jeden z uprchlíků z Chabařovic u Ústí nad Labem: "V neděli 10 října ve 12 hodin v poledne oznámily hasičské trubky, že v tuto chvíli přestává Československo a jest zde Německo. Rozezvučely se ihned zvony, a to bez přestání do 4 hodin odpoledne, mezitím byly již silnice plné obrněných tanků. Vedle rozsáhlé euforie v řadách sudetoněmeckého obyvatelstva se u některých z nich objevily snahy vyrovnat si účty s někdejšími protivníky - ideovými odpůrci. NS režimu - německými komunisty, sociálními demokraty, ale i českým a židovským obyvatelstvem. Vcelku se dá souhlasit s Volkerem Zimmermannem, že velká část místních lidí se chovala zdrženlivě a násilí páchali radikální členové SdP, ordneři a příslušníci SdF. Na druhou stranu na mnoha místech došlo k výtržnostem, kdy byli antifašisté, židé a Češi vystaveni posměchu a pohrdání právě místních obyvatel (nedá se určit rozsah. Dá se předpokládat a některé záznamy to potvrzují, že při srocení davů a obklopení "nepřátel nového režimu", kdy se stávali terčem opovržení (často byli označeni cedulkami s hanlivými nápisy), došlo i na pohlavky a bití. "Hodili mě do hasičského auta, zdrželi jsme se a přijeli jsme do Chabařovic až o půl desáté a tam nastala ta hrůza. Tisíce lidí, Němců, muži jako ženy plivali, bili. Řev to byl, soudný den. Zabte ho, špion, oběste ho, dejte nám jej, odsoudíme ho, postavte ho ke zdi, lotr. vrah, voni nás Němce tady zrazovali, utiskovali, dětem chléb užírali, utlučte tu pakáž, s hlavami chtěli celé náměstí vydláždit. Byli to pouze zdejší civilisté a ona legie (nejspíš SdF - poznámka J:B.), uváděl jeden z funkcionářů Sokola. Německým antifašistům bylo vyčítáno "jejich přisluhovačství a špiclování" při předchozím "pronásledování Němců" v republice. V Nové Vsi u Jablonce nad Nisou zatčení němečtí komunisté a několik českých občanů, seřazených do čtyřstupů, pochodovali špalírem henleinovců s tabulí, na níž byl nápis: "To jsou ti komunisté, kteří nás týrali a zradili!" Henleinovci na ně plivali. nadávali jim a házeli po nich kamení. V Liberci chodili "soudruzi" ulicemi s tabulkou jsem zrádce národa. Někteří domácí Němci spolu s ordnery zatčené osoby ztýrali (Štětí), nebo poplivali (Mikulov na Moravě).
Další incidenty byly zaznamenány u lidí, kteří si přišli pro věci do svých domovů.František Lexa, který se vrátil do Loučovic pro svůj nábytek, byl napaden tamějšími dělníky. "Než četnická hlídka přišla, shromáždila se skupina loučovických obyvatel, mezi nimiž byli i dělníci u loučovické továrny bratří Poráků, začala nás tlouci.
Ráno nás měla odvést četnická hlídka, místo toho přišli 4 ordneři, kteří nás vyzvali, abychom okamžitě opustili Loučovice." Četnická stanice v Malé Skále se zmiňovala o fyzickém násilí místních žen vůči manželce jednoho ze spolkových pracovníků. "Uprchlík Josef Soldát má v Rychnově u Jablonce nad Nisou domek. Jeho manželka za několik dnů po obsazení německým vojskem odešla k jejich domku, chtíc odstěhovati některé věci. Byla tam však napadena německými ženami, které jí do očí naházely pepř a pak ji ztýraly." Uprchlice z Jirkova se také setkala s tvrdým chováním německých žen. Před domem ji neznámá Němka poplivala a křičela: "Ty česká kanálie, teď tě mohu od shora dolů poplivat, teď můžeš volat tu svoji státní policii, ta ti nepomůže." Ostatní ženy se k tomu připojily a nadávaly nejsprostším způsobem do "českých sviní", "české pakáže",přičemž se jí vysmívaly.
Henleinovci nutili své odpůrce čistit studny, zametat ulice nebo také odstraňovat české nápisy. Ve Smržovce a Velkých Hamrech museli tyto činnosti provádět Češi za posměchu Němců. "Osoby české národnosti musely vykonávati práce pod jejich dohledem (ordnerů - pozn. J.B.), a to odstraňovati veškeré české nápisy a tabulky jak na českých školách, tak označení ulic apod., případně zamazávati takové nápisy za posměchu Němců. Práce takové mimo jiné musel konati sklářský dělník Kodejš a jiní, dále zametání ulic, mytí budov; odměnou bylo poskytnutí polévky bez další odměny."
Obdobně se na úklidu libereckých ulic, které byly "poházeny zaschlým kvítím, jež bylo házeno na říšskoněmecké vojíny", podíleli všichni liberečtí Češi, komunisté a další "nepohodlné" osoby. Pracovní aktivita byla saturována obědem a vekou chleba. Někde se s "odpůrci nového režimu" zacházelo daleko hůře. Vedle nadávek docházelo i na fyzické inzultace. V Novém Dvoře u Českého Krumlova Češi nuceně pracovali na polích pod dohledem ordnerů, kteří s nimi zacházeli hrubě a plivali po nich. Poměry některých obyvatel Štětí, kteří byli zatčeni, vyhlížely tragicky. "Denně jsou nuceni konat nejhrubší práce. Také Šťastná, ač byla téměř k smrti stlučena, byla dnes viděna ve Štětí, jak na rozkaz ordnerů zametá ulice a vozí povozem bez koní slamníky do ubikací ordnerů a oddílů SS. Beranová byla trýzněna u labského přívozu tím, že musela nosit skříně a velké kusy nábytku na loď. V Jirkově byli němečtí sociální demokraté a komunisté, jakož i jejich ženy, zfackováni a donuceni čistit ulice a veřejná prostranství. V Teplicích zadržený ústecký starosta Leopold Pölzel (DSAP) byl nejhrubším způsobem potupen, popliván, tlučen a zesměšňován. Ordneři ho ostříhali dohola a donutili čistit glozety a zametat soudní celu, lidovou jídelnu a ulici před městským úřadem v Ústí nad Labem. V důsledku teroru a výslechů se pokusil o sebevraždu. Ve Schwaderbachu (Bublava)byli Henleinovi odpůrci doslovně sehnáni dohromady a potom v kolonách dopraveni na hranice, kde pod dohledem odstraňovali hraniční ploty. Nucené práce se nevyhnuly ani židům. V Prachaticích musel jeden židovský advokát čistit klozety vlastníma rukama.
Obecně ordneři (FS) prováděli zatýkání, týrání, vyhánění a vyhošťovaní nepohodlných osob - Čechů, demokratických Němců a židů, páchali domovní prohlídky či sestavovali různé seznamy lidí přistěhovaných do pohraničí po roce 1918, byli k ruce wehrmachtu a gestapu. Podíleli se také jistou dobu na střežení demarkační čáry. Nejaktivnější byli v mezidobí po odchodu československých ozbrojených složek a příchodu německé armády. Jejich činnost se příchodem německých vojenských a bezpečnostních složek nezastavila.
Při provádění domovních prohlídek, během nichž si často počínali neurvale. zatýkali nepřátele nového režimu a předávali je gestapu nebo je odváděli k výslechu a internaci. Svědkové a informátoři, kteří dodávali podklady pro situační zprávy, viděli v jednání ordnerů především pomstychtivost a nenávist. Z hlášení jednoho z okresních úřadů se dá dovodit, jak bylo hodnocení přiléhavé: "Prohlídky byly vykonávány s neobyčejnou bezohledností zejména u místních komunistů, sociálních demokratů a členů českých spolků. V soukromých bytech při výkonu domovních prohlídek byly lidem roztrhány peřiny a peří z nich vyházeno, místním rolníkům bylo smícháno obilí všech druhů." V Horní Kalné na Jilemnicku hrozili ženě nepřítomného menšinového funkcionáře, aby okamžitě vydala zbraně, jinak bude zastřelena. "Vyhrožovali jí revolvery a provedli bezohledně domovní prohlídku, která neměla pozitivního výsledku."
Přehmaty ordnerů proti sociálním demokratům, komunistům a židům, ale také českým obyvatelům byly velmi ostré a ordneři řadu z nich i tělesně týrali. V Mikulově vyvlíkli příslušníky SOS ven z autobusů a za surového bití je vyvedli do budovy okresního úřadu. Ve Vranovské Vsi, Štítarech, Šumvaldě na jižní Moravě terorizovali společně s místními nacisty české obyvatelstvo. Mnoho tamějších Čechů a německých antifašistů bylo ztýráno. Dva Čechy ubili k smrti. Další na následky týrání zemřel v nemocnici. V Šatově dokonce byli ztlučeni dokonce všichni Češi (česká učitelka a poštovní posel byli zbiti železnými tyčemi). V obci Nové Mlýny (okres Hustopeče) zmučili celou rodinu českého mlynáře Vaverky a mlynáře potom odvlékli. V Želechovicích v okrese Šumperk dokonce znásilnili dvě Češky.Mrtvola desátníka Reta, který na následky týrání v Nové Vsi na Domažlicku zemřel, byla vydána československým úřadům až na zákrok anglické mise. Ve Štětí zmučili některé osoby tak, že padaly až do mdlob. V Broumově trýznili několik loajálních občanů německé národnosti (bývalé strážníky). Zpolíčkovali také osoby, které odmítali zdravit zvednutím ruky. Nebyli ušetřeni ani židé. Podle zpráv SoPaDe byli po připojení území biti a "zčásti také zastřeleni."
Řáděni ordnerů byla učiněna přítrž alespoň částečně příchodem říšskoněmeckého vojka, které vyžadovalo důkazy o protiněmeckém smýšlení a vystupování. Dálnopis generálního štábu o provedení okupace přikazoval zabránit jakémukoliv nepřátelskému jednání vůči Čechům na jedné nebo na druhé straně linie. Okupační branná moc měla na zabraném území zabezpečit klid a pořádek. Tento příkaz nebyl naplňován absolutně, ale ve většině případů se tak stávalo. "Na některých místech ujímají se též němečtí vojáci a důstojníci občanů české národnosti proti případným ústrkům ze strany německých obyvatel.
Rovněž další směrnice k provádění výkonné moci jednotkami a policií stanovovaly zákaz poškozovat příslušníky české národnosti na životě a majetku. "Také oni podléhají v celém rozsahu ochraně říše.". Některé zprávy dokládají spoluúčast německých vojáků na násilnostech, nebo také pasivitu k ordnerským excesům. Podle svědectví uprchlice z Vyšného v jižních Čechách říšskoněmecké vojsko nezakročilo , když si obchodníci brali věci z bytu uprchlíků, nebo jiných osob české národnosti, které obchodníkům dlužily za nákup potravin nebo u nich měly jiné dluhy. Obdobně chladné zůstalo k ordnerským provokacím vůči českému a německému demokratickému obyvatelstvu v Jablonci nad Jizerou či excesům v Bulharech (okr. Mikulov). Identicky odmítl příslušný důstojník zakročit proti zvlášť surovým násilnostem, které na Domažlicku páchali místní henleinovci. Ti (nepřátelé henleinovců - pozn. J.B.) byli kopáni, po nich šlapáno, slečna Straková byla škrcena a popotahována. Ne nepřístojnosti jsem upozornil poručíka německé armády a byl jsme briskně odmítnut s poznámkou , že nemá čas na urovnávání civilních sporů, že má jiné starosti, v prvé řadě vojenské." V Holýšově a Studénce se na akcích ordnerů přímo podíleli. Důvody spoluúčasti spočívaly i v zavádějících informací, které armáda od příslušníků SdP dostala. "Zde opět ordnéři na svoje protivníky žalovali různé věci, většinou nepravdivé, takže i německé vojsko dosti ostře proti Čechům zakročovalo. Když se pak přesvědčili, že většina udání je nepravdivá, bylo od tohoto počínání ve značné míře upuštěno. Byly zaznamenány taktéž jednotlivé případy vlastního svévolného postupu vojáků - především zcizování majetku.Statkáři Sommerovi z Bělé pod Bezdězem zabili ze zlomyslnosti dvanáct psů a jednu kozu. Při obsazování Vimperku vtrhla četa vojínů do domu jedné české vdovy a vyhnala ji i s dvacetiletou dcerou z postele na půdu. Dům "vyjedli" a odnesli si i vdoviny úspory. Provinilci byli zatčeni. Většina zpráv však uváděla, že vojenské útvary se chovaly k obyvatelstvu korektně v kontrastu s počínáním ordnerů, či Freikorpsu, avšak jejich odchod využili ordneři k tomu, aby opětovně začali uplatňovat svůj vliv. "Bezohledné, brutální a brachiální zacházení s českými lidmi děje se právě tzv.ordnery, kteří se vracejí k známému způsobu svého počínání, kdykoliv zůstanou bez dozoru říšskoněmeckého vojska nebo jiných oficiálních říšskoněmeckých orgánů.
Někteří ordneři spolu s Freikorpsem vyháněli české a židovské obyvatelstvo do republiky. Přesný počet případů není možné uvést, protože řada zpráv toto počínání pouze "zaznamenala" bez konkrétního rozsahu. Jednalo se pravděpodobně jen o jejich iniciativu, neboť žádný pokyn orgánů NSDAP či SpD ani nařízení státních úřadů, jimiž by organizované vyhánění bylo možno doložit, se nedochovalo. Postup ordnerů popisovala detailně relace pocházející z roudnického okresu. "V několika případech donutili české rodiny k vystěhování a nedovolili jim, kromě nepatrného majetku nic vyvést. Mezi nimi byli i majitelé větších usedlostí, kteří museli opustit svoje pole, dobytek a inventář. Bylo jim dokonce zakázáno vrátit se." Poličský okresní hejtman potvrzoval, že ordneři vyháněli obyvatelstvo ze smíšených obcí. "Namnoze je v noci přinutili, aby se v noci vystěhovali, kupř. vdovu Vítovou s dětmi v České Radoměři, obuvníka Štěpánka v Jedlové, dělníka Krejčího v Jedlové atd." Deset ordnerů chodilo po obci Vyšné u Českého Krumlova, kde vyhledávali domky českých rodin, které tloukli holemi a vyháněli je do republiky. V Pohořelicích na jižní Moravě vypudili všechny chudáky z chudobince. Čtyři české rodiny z Heřmanic vystěhovali do Milovic nad Bečvou a do Vysoké. Podle zprávy z Jablonecka si vyhnanci nesměli sebou vzít nic, kromě nejnutnějších věcí. "Museli odejít ihned, poněvadž Němci (tzv. ordneři - pozn. J.B.) chtěli, aby byli dříve pryč, než přijde německé vojsko."
Vedle vyhánění ordneři prováděli i vyhošťování nepohodlného obyvatelstva, k čemuž neměli na rozdíl od gestapa oprávnění. „Ordneři, ač se tak děje zřejmě proti nařízením německých úřadů dávají různým českým rodinám výpovědi z bytů.“ Ve Vrchbělé, Holýšově, Maštířovicích (okres Dubá) vypovídali české rodiny. Mimoto vyhrožovali násilím i fyzickou likvidací. V Horní Dobrouči na Ústeckoorlicku, Včelné a Buku na Chodsku hrozili ztýraným Čechům, že „jakmile se nevystěhují, bude prý to ještě horší.“ Vůči jakým kategoriím českého obyvatelstva bylo toto násilí nasměrováno, nelze ze situačních zpráv vyčíst. Zimmermann předpokládá národnostní pracovníky, členy Sokola a československé státní zaměstnance. Dá se předpokládat, že rozsah násilí byl širší a týkal se obecně osob, na něž měli ordneři tzv. „spadeno“. Negativistické chování ordnerů mělo i jinou formu, neboť často pronášeli na adresu Čechů, židů a německých antifašistů veřejně různé urážlivé výroky a činili udání na různé politické odpůrce strany SdP. Německé antifašisty častovali nadávkami do „rudých sviní“, „českých pacholků“, „bolševických psů“ a „zrádců národa“. V Nosálově vyhrožovali tamním Čechům, že "s českými lidmi budou krmit prasata". Mimoto znemožňovali příděly pomoci pro sociálně potřebné Čechy.
(V řadě míst v pohraničí byly ženy s dětmi povolanců k vojenské službě odstřihnuty od podpory. Zatímco místní německé obyvatelstvo dostávalo příděly potravin a vařilo se pro ně ve veřejných kuchyních, Čechy odháněli ordneři. V Černovíru v okrese Ústí nad Orlicí přežívalo 20 českých rodin v zoufalých poměrech. Stejná situace byla zaznamenána v Bečově nad Teplou (celkem 5 rodin), Nových Verneřicích (Duchcovsko, 16 rodin), Dobřanech (Přešticko), Košťanech (Teplice), v Kuřích Vodách (Mimoň) a v Trutnově (21 českých rodin). Německé úřady jim nedovolily překročit demarkační čáru. Červený kříž žádal, aby československá legace v Berlíně zakročila na příslušných místech případně i u německého Červeného kříže v tom směru, aby platnost československo-německé úmluvy o vzájemném podporování osob sociálně slabých byla rozšířena také na okupované území a aby úřady v okupovaném území zahrnuly do veřejné péče i rodiny a osoby české národnosti. Vyslanectví provedlo intervenci a žádalo napříště, aby všechny případy odmítání veřejné chudinské péče byly zasílány na vyslanectví, aby jich mohlo být použito při zásadním jednání o výši československého příspěvku na chudinskou péči. Strádající rodiny byly nakonec zaopatřeny sbírkou Winterhilfe. Příslušné služebny na to byly upozorněny. 171)
Jak již bylo uvedeno, podíleli se na odstraňování českých nápisů.
Obecně bylo odstraňováno vše, co připomínalo minulý režim a sounáležitost s republikou. Ulice a náměstí byly přejmenovávány po nacistických pohlavárech. Označovali obchody nálepkami podle národnosti majitele: český, německý a židovský. Kontrolovali také, kdo v obchodech nakupuje, k čemuž zřídili zvláštní hlídky (na řadě míst už existovaly).
Ve Znojmě pomalovali všechny české domy hanlivými nápisy Tschechisches Schwein, Böser Hund. V Krnově a Opavě byly na domech německých antifašistů umístěny cedule „Zde bydlí nepřátelé státu a bolševici“. Mimoto zapálili a vydrancovali nádraží a domy v české čtvrti v Českém Krumlově.
Na druhou stranu německé okupační orgány usilovaly o zklidnění situace, kterou ordneři jitřili. Už říšskoněmecké vojsko jejich jednání místy potrestalo. „Proti ordnerům, kteří se dopustili nějakého brutálního činu proti obyvatelstvu ať české neb německé národnosti před příchodem říšskoněmeckého vojska, zakročili velitelé říšskoněmeckého vojska se vší přísností a bezohledností.“
K eliminaci jejich činnosti směřovalo především oznámení vojenské tajné polní policie a gestapa z 11. října 1938, v němž stálo, že ze strany FS je zakázáno podnikat akce proti „levicovým a jinak nespolehlivým elementům.“ Na mnoha místech neúspěšně. Přesto byli někteří z nich za krádeže a plundrování zatčeni a posláni do Porýní na stavbu pevnostního valu. Gestapo také vyzvalo všechny ordnery, členy SdP a zvláště vzbouřence, kteří napadali z Německa československé bezpečnostní orgány, k odevzdání všech zbraní. Protože se jich sešel jen zlomek, byly nařízeny důkladné domovní prohlídky. Kdo dále přechovával střelnou zbraň, byl zatčen. Např. jen na Domažlicku bylo uvězněno 21 ordnerů.
Poměry v pohraničí narušoval také Sudetendeutsches Freikorps. Tato ozbrojená formace měla zastavit svoji bojovou činnost od 0.00 hod. 1. října 1938 a být připravena k použití na obsazeném území jen pro policejní účely. Nestalo se a bojové akce úderem půlnoci neskončily. Prvního října byl Freikorpsu vydán rozkaz, v němž se sice zapovídalo žhářství a drancování, ale nařizovalo se, že „rudí a Češi na útěku mají být zlikvidováni“. Počátek obsazování území měl být pro členy SdF i dnem zúčtování s jejich protivníky. V tomto smyslu si K. H. Frank už před invazí údajně zjednal lhůtu tří dnů pro „volný lov na všechny živly v nemilosti“. Ve vzpomínkové publikaci se i členové SdF chlubili tím, že Freikorps „vyčistil zemi od komunistů a Čechů“.
Konkrétně na začátku října, když se vraceli zpět do svých domovů demobilizovaní němečtí antifašisté (zvlášť nebezpečná situace byla pro členy Republikanische Wehr), kteří uposlechli mobilizační vyhlášky, tak na ně členové Freikorpsu pořádali divoké honičky. Často ještě před příjezdem vlaku do stanice vytahovali demobilizované vojáky z vagónů. V Benešově nad Ploučnicí sebrali asi 150 mužů a předali je německým vojákům. V Radčicích na Kaplicku přepadlo 40 příslušníků SdF rolnickou usedlost bratří Kotýnků, kterou zdemolovali, pobodali dobytek, peřiny pomalovali hákovými kříži a vyloupili. Kotýnkovi se poschovávali v seně a na půdě. Freikorps byl rozpuštěn až 9. října 1938.
Bylo již zmíněno, že nespolehlivé osoby byly zajímány také ordnery. Jednalo se o tzv. preventivní zatýkání (Säuberungsaktion) všech protivníků nacismu podle vypracovaných seznamů za pomoci SdP, ale i sudetoněmeckých agentů SD.
Při prohlídkách domovů nespolehlivých osob se mělo dbát na to, aby byl zajištěn nepřátelský písemný materiál, zbraně, trhaviny apod. „Po obsazení byly zahájeny prohlídky bytů všeho českého obyvatelstva, komunistů a sociálních demokratů obojí ná- rodnosti, lidé byli bráni do zajišťovacích vazeb a byli vyslýcháni. Někteří lidé byli propuštěni hned, jiní se museli hlásit dvakrát denně u městského úřadu.“ Klíčovou roli v tomto případě sehrávaly tzv. operační skupiny (Einsatzgruppen) složené z příslušníků gestapa a pořádkové policie (Orpo). Jim byla podřízena speciální zásahová komanda (Ein- satzkommandos), která se skládala z příslušníků bezpečnostní (Sipo) a pořádkové policie (Orpo). Sám Henlein k zajištění protivníků nacismu prohlásil: „Chceme politické odpůrce zavřít, až zčernají.“ V obdobném duchu zaznamenal toto oznámení i tisk. „Prohlašuji, že tito lidé nezasluhují žádné právo a pardon. A já jim žádný pardon nedám, jsem rozhodnut nechat je pozavírat.“
Zatýkání probíhalo od počátku obsazování území tedy od 1. října 1938. Přes značný rozsah se celkový počet zatčených nedá přesně zjistit. Můžeme se opírat o různé odhady. Předpokládá se, že v prvních měsících okupace jím bylo zřejmě postiženo více osob než po nástupu Hitlera v Německu. Lhůta předběžného zadržení při ochranné vazbě byla z deseti dnů v případě sudetoněmeckého území prodloužena na čtyři týdny. Např. jen v koncentračním táboře Dachau bylo umístěno do konce roku 1938 na 2500 sudetských Němců. Z 13 000 předválečných německých členů KSČ jich bylo okamžitě po okupaci zatčeno asi 1400, za celou dobu okupace jich bylo vězněno asi 4500. DSAP zastavila na odstoupeném území ihned činnost všech svých organizací. Před okupací měla přes 80 000 členů, v její odborové organizaci bylo sdruženo přes 218 000 lidí. Zatčeno bylo okamžitě asi 7000 sociálních demokratů. Celkový počet zatčených byl asi vyšší, uvádí se až 20 000 osob, realističtější odhad je, že zatýkání postihlo kolem 15 000 sociálních demokratů. Část zatčených byla posléze propuštěna, jiní byli po dlouhou dobu drženi ve vězeních a koncentračních táborech. Převážná většina ve vězeních a na popravištích zahynula. Zpráva z Rakovnicka doslova uváděla, že některé osoby beze stopy zmizely. „Při větších proviněních je dotyčná osoba odvlečena a nikdo se o ní nedoví. Těmito následky jsou postiženi zejména bývalí němečtí sociální demokraté, komunisté již dávno zmizeli. Jednak buď sami uprchli, nebo byli odstraněni německými úřady.“ Ti z odpůrců nacismu, kteří neskončili ve vězení, byli šikanováni pravidelným „hlášením se“ u policejních orgánů. „Jsou střeženi, musí se denně hlásit u bezpečnostních úřadů, hrozí jim zatčení a mnoho z nich prchá na zdejší území a zanechává v obsazeném území svůj majetek.“ Zatýkáním byla také podstatně oslabena počáteční báze odboje.
Situační zprávy dávají možnost detailně nahlédnout do místní situace. V Teplicích-Šanově došlo k zatčení mnoha židů. Novému režimu „nepohodlní“ obyvatelé Břeclavi byli uvězněni na dobu 3–4 týdnů, přičemž po propouštění byli donuceni podepsat prohlášení se závazkem, že se do tří dnů vystěhují. V Chomutově byli po obsazení zatčeni všichni sociálnědemokratičtí funkcionáři. Většina byla po krátkém výslechu opět propuštěna, avšak 16 sociálních demokratů bylo transportováno do Říše částečně do věznic v Dachau, Dessau a Chemnitz. Ve frýdlantském výběžku bylo zatčeno dokonce přes 2500 osob. Na Českokrumlovsku byli uvězněni téměř všichni členové KSČ, z nichž 13 skončilo v koncentračním táboře. Šedesát československých občanů města Hustopečí bylo zavlečeno do Mikulova a po výslechu o původu byli večer propuštěni domů.„Jedinci, kteří byli propuštěni do svých domovů, se museli dvakrát denně hlásit u městského úřadu, případně jsou v noční době kontrolováni ve svých bytech ordnery, kteří konají strážní službu.“ Zvlášť nebezpečná byla situace pro členy RW.
Zatýkání a výslechy zatčených probíhaly brutálně, o čemž svědčil záznam z obsazeného Bílovecka. „V Pusté Polomi okr. Bílovec docházelo k týrání při zatýkání německými policisty. Těhotná pí. Adéla Hruzíková byla kopnuta policistou do břicha s nadávkou „böhmische Hure“. Vlasta Tížková, která přišla prosit za propuštění otce, byla policistou zvednuta za nohy hlavou dolů a kopána. Řídící učitel Uhr byl vyslýchán na četnické stranici, kde byl bit pěstmi do prsou a bylo mu spíláno do blbců a pitomců. Při výslechu, který trval od 11 do 18.30, musil stát v pozoru.“ Soupisy zatýkaných, které měly být podloženy určitým šetřením či obviněním podle nacistických právních a ideových měřítek, vznikly i za podílu SdP. Ukazovalo se však, že do seznamu se dostaly i osoby, s nimiž si henleinovci chtěli vyřídit své účty. Při realizaci „očišťovací akce“ se staly pouhým dílčím podkladem. Počet zatčených byl velmi vysoký a vyvolával pochybnosti o důvodech zatčení. Již 6. listopadu 1938 tak říšský komisař pro sudetské území K. Henlein vydal nařízení, že zatýkat osoby z politicko-policejních důvodů a zabavovat jejich majetek smí výhradně gestapo a žádné jiné úřady ani úřadovny NSDAP či SdP. V podobném duchu vydal šéf RHSA R. Heydrich 24. prosince 1938 výnos, kterým nařizoval příslušným vedoucím úřadovnám gestapa přezkoušení důvodů platných zatčení, protože podle došlých hlášení byla řada vězňů ze sudetoněmeckého území zatčena jen proto, že byli členy či funkcionáři marxistické strany či že se dříve chovali protiněmecky. V některých hlášeních se objevovaly důvody ještě nedostatečnější, např. že je Čech. Jindy nebyl důvod uveden vůbec. Byla prováděna i zatčení na základě obvinění, která se potom při prověřování ukázala jako nepravdivá nebo silně přehnaná. Jedna ze zpráv tato konstatování potvrzovala: „Z toho lze souditi, že mnozí Češi v zabraném území jsou velmi často říšskoněmeckým úřadům nevinně udáváni občany německé národnosti nebo ordnery, buďto na základě mylných informaci, nebo ze msty a tím jsou jim působeny ze stran říšskoněmeckých orgánů nepříjemnosti, nejsou-li dokonce zatýkáni a vězněni.“ V prosinci 1938 byla další část zatčených propuštěna, přesto však žila s cejchem nespolehlivosti pod trvalým policejním dohledem a byla vystavena neustálému špiclování i od ostatního obyvatelstva. Zatčení komunisté a sociální demokraté museli při propuštění podepsat revers, že nebudou proti říši a nacismu nikdy podvratně pracovat a že zanechají veškeré politické činnosti. Proti zatýkání mobilizovaných československých občanů bez rozdílu národnosti protestovalo československé ministerstvo zahraničí na konci října bez jakéhokoliv výsledku.
Řada německých uprchlíků, kteří byli donuceni vrátit se z druhé republiky, byla po návratu zatčena. Britský ministr zahraničí Halifax si stěžoval 7. října 1938 na německém velvyslanectví v Londýně, protože měl několik zpráv, podle nichž s uprchlíky, kteří nebyli členy SdP, bylo po návratu do Sudet špatně zacházeno. Německý velvyslanec to odmítl s tím, že neměl takové informace. Mimoto měla být Halifaxovi tlumočena zpráva, že starost Britů o Němce uvnitř hranic Říše není na místě. Po vstupu wehrmachtu byl zastaven demokratický tisk a politické strany s výjimkou SdP byly likvidovány. Mimoto přišla řada Čechů, německých sociálních demokratů, komunistů a židů o práci. Starostové, členové obecních a místních zastupitelstev, kteří byli židi, Češi nebo marxisti, byli zbaveni svých mandátů. „Na místo dosavadních českých starostů dosadili si svoje lidi a samozřejmě i němčinu.“ Např. po příchodu říšskoněmeckých vojsk byli všichni zaměstnanci bývalých státních podniků (na dráze, na dolech) hromadně propuštěni s tím, že dostali bezplatnou čtyřnedělní dovolenou. Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem se využilo „technických obtíží“ k tomu, aby o místo přišlo na 200 Čechů a demokratických Němců. V chemické továrně v Sokolově mohli zůstat ti čeští dělníci, které SdP neposuzovala negativně. Ve Znojmě byli dokonce propuštěni čeští učedníci z učení a noví nebyli přijímáni. Společenstvo činilo nátlak i na české mistry, aby i oni české učedníky propouštěli. „Všichni Češi byli z práce propuštěni a jen tam, kde je nevyhnutelně potřebují, kde není jiné náhrady, je ponechali v práci.“ Jak dokazuje tato i následující relace, o práci nepřišli dočasně všichni Češi. „Čeští zaměstnanci jsou bezohledně s okamžitou platností propouštěni, pokud nejde o pracovníky, které nelze dosud nahraditi novými silami německými; to se jedná zejména o horníky.“ Specializované profese, jakož i zaměstnanci ve strategických podnicích (elektrárny, chemické závody, sklářští experti) museli na zabraném území zůstat minimálně do zapracování „nové síly“. Měla jim být zajištěna osobní svoboda a právo pozdějšího návratu. „Jde teď o to, aby se naši lidé nezbavovali překotně majetku a neochuzovali sami sebe, své děti a stát. Poněvadž by předčasné opuštění míst ve velkých podnicích jako byly uhelné doly, elektrárny, chemické závody apod. mohlo přivodit nebezpečí poškození nebo dokonce zastavení těchto podniků, bylo ujednáno mezi Československem a Německem, že úředníci a zaměstnanci takovýchto podniků zůstanou se zabezpečením osobní svobody a práva pozdějšího návratu zatím na svých místech, pokud nebude možno odevzdat podniky v pořádku a s řádně zapracovaným odborným personálem.“
Poznámka: některé méně důležité části publikace byly při časově velmi náročném opisu vynechány.
Autor: Jan Benda, 2012, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum 2013
Připravil : Dr. O. Tuleškov
Vydaly České národní listy jako 840. publikaci, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 5.2.2025.
Webová stránka : www.ceskenarodnilisty.cz
E stranky: www.české-narodni-listy.estranky.cz Fb.je zatím málo funkční, proto jeho adresu neuvádíme